„Je to pan Ernst Wagner,“ řekl pan Kopfrkingl chlapci, který se chvěl jak jehně a zoufale si mačkal ruce, „SS Sturmbannführer… měl rád národ a hudbu, bude pohřben za zvuků Wagnerova Parsifala. Tak ten tvůj boxer bude mlátit Němce,“ smutně se usmál pan Kopfrkingl na zděšeného syna, „násilníky, vetřelce. Tys mu asi řekl, že máš rád sladkosti, že tě zve do cukráren, viď… Koukni, tenhle pan Wagner je čistokrevný Němec. Žádná změkčilá, zženštilá duše… čistý původ. Ohne Rücksicht auf den Dienstgrad muss jeder SS-Angehörige den Abstammungsnachweiss erbringen, wenn er sich verloben oder verheiraten will, tak zní říšský zákon, víš, co to je česky… inu, že každý příslušník SS se musí bez ohledu na svou hodnost vykázat pů­vodem, když se chce zasnoubit nebo ženit… Zákony jsou proto, aby lidem pomáhaly…“ pan Kopfrkingl se usmál a pak řekl: „Má rakev, jaká má být, dost vysokou a širokou, co, Mili, aby sis lehl k němu? Lehl k němu a v pondělí ses s ním za zvuků toho Parsifala roztavil?“ A s nepříliš veselým úsměvem vzal železnou tyč, která ležela v koutě u výklenku se záclonou, povalil chlapce na kolena, rozkročil se nad ním v těch svých černých vysokých botách a klopeném klobouku se šňůrou a pérem a utloukl ho tyčí. Pak jej zdvihl ze země, strčil do rakve k esesákovi, rakev byla, jak má být, vysoká a široká, vešli se tam oba jako nesourodí bratři, zatloukl rakev kleštičkami, prohlédl tyč i dlažky, jsou-li čisté, poopravil klobouk… a šel. „Smrt sbližuje,“ řekl si s rukou v kapse na kleštičkách, „v lidském popelu není rozdíl. Jestli je to popel německého bannführera nebo čtvrtečního židovského chlapce, to je jedno. Chudák chlapec,“ řekl si, „jak by byl jinak v ži­votě trpěl, čeho jsem to dobré dítě ušetřil. Už teď by ho nevzali do německých škol a do Hájot, natož až přijde nový, šťastný řád. Škoda jen, že jsem ho ještě nemohl vyfotografovat…"

U Oty Pavla si ukážeme hlavně práci s hovorovou češtinou, u Hrabala budu číst milion osm ukázek + v čítance máme Ostře sledované vlaky + Obsluhoval jsem anglického krále.

„Je to pan Ernst Wagner,“ řekl pan Kopfrkingl chlapci, který se chvěl jak jehně a zoufale si mačkal ruce, „SS Sturmbannführer… měl rád národ a hudbu, bude pohřben za zvuků Wagnerova Parsifala. Tak ten tvůj boxer bude mlátit Němce,“ smutně se usmál pan Kopfrkingl na zděšeného syna, „násilníky, vetřelce. Tys mu asi řekl, že máš rád sladkosti, že tě zve do cukráren, viď… Koukni, tenhle pan Wagner je čistokrevný Němec. Žádná změkčilá, zženštilá duše… čistý původ. Ohne Rücksicht auf den Dienstgrad muss jeder SS-Angehörige den Abstammungsnachweiss erbringen, wenn er sich verloben oder verheiraten will, tak zní říšský zákon, víš, co to je česky… inu, že každý příslušník SS se musí bez ohledu na svou hodnost vykázat pů­vodem, když se chce zasnoubit nebo ženit… Zákony jsou proto, aby lidem pomáhaly…“ pan Kopfrkingl se usmál a pak řekl: „Má rakev, jaká má být, dost vysokou a širokou, co, Mili, aby sis lehl k němu? Lehl k němu a v pondělí ses s ním za zvuků toho Parsifala roztavil?“ A s nepříliš veselým úsměvem vzal železnou tyč, která ležela v koutě u výklenku se záclonou, povalil chlapce na kolena, rozkročil se nad ním v těch svých černých vysokých botách a klopeném klobouku se šňůrou a pérem a utloukl ho tyčí. Pak jej zdvihl ze země, strčil do rakve k esesákovi, rakev byla, jak má být, vysoká a široká, vešli se tam oba jako nesourodí bratři, zatloukl rakev kleštičkami, prohlédl tyč i dlažky, jsou-li čisté, poopravil klobouk… a šel. „Smrt sbližuje,“ řekl si s rukou v kapse na kleštičkách, „v lidském popelu není rozdíl. Jestli je to popel německého bannführera nebo čtvrtečního židovského chlapce, to je jedno. Chudák chlapec,“ řekl si, „jak by byl jinak v ži­votě trpěl, čeho jsem to dobré dítě ušetřil. Už teď by ho nevzali do německých škol a do Hájot, natož až přijde nový, šťastný řád. Škoda jen, že jsem ho ještě nemohl vyfotografovat…"