Česká  poezie po 2. světové válce

Období začíná ve znamení komunistické diktatury a vzniku železné opony (před rokem 1948 je nejčastějším tématem naší literatury samozřejmě válka a osvobození. Někteří naši básníci umírají těsně po válce. Tvorba Josefa Hory se uzavřela r. 1945, Halasova r. 1949.). Československo je na dalších 40 let pod vlivem SSSR. Kdo nesouhlasí s vládnoucí ideologií a dává to najevo, je perzekvován, vyslýchán, vězněn. Někteří raději volí emigraci, u jiných je emigrace vnitřní nutností nebo jsou k ní přinuceni. K uvolnění dochází v 60. letech, ale ne na dlouho, po srpnu 1968 následuje v 70. letech doba tuhé normalizace. Teprve na konci 80. let, kdy se hroutí sovětské impérium, dochází i u nás k e změnám a po r. 1989 je otevřen prostor svobodě a demokracii.

 

a) I. etapa vývoje - 1945 - 1948

Reakce na válku a osvobození: viz Prokop s. 40 – NASTUDOVAT – z textů: Holan (Rudoarmějci, Čítanka IV. s. 69-70 – všechny otázky), Nezval (Historický obraz, s. 84 – otázky 2 a 3), Hrubín (Jobova noc, s. 86-87, otázky 3 a 4). Přečíst a promýšlet rozdíly mezi pojetím osvobození u jednotlivých autorů – míru heroizace a upřímnosti výpovědi

 

Za války vznikají dvě básnické skupiny, které působí ještě po válce:

Skupina 42 (1942-48) - Tato skupina byla velmi ovlivněna především civilismem a existencialismem. Základním programem skupiny je zaměření na město, městskou krajinu a městský způsob života. Speciálně především na městskou periférii, na továrny a na život obyčejných pracujících lidí. Vychází ze zjištění, že právě toto, nikoli opěvovaný a heroizovaný venkov, je světem, v němž v moderní době lidé převážně žijí, který nás utváří, formuje a deformuje. Nebylo to už tedy čisté okouzlení technikou jako ve futurismu, spíše přijetí jakéhosi statutu quo. Cosi jako vědomí, že technika je krásná i zrůdná zároveň. Zároveň se u nich objevuje jakási „mytologie městské krajiny“ v níž nefigurují víly, rusalky a vodníci, nýbrž metaři, holiči a tovární dělníci. Tento rys klade skupinu 42 vlastně do blízkosti tzv. magického realismu. Dobře tento rys vystihuje například název Kainarovy básnické sbírky Nové mýty, obsahující mj. známou báseň Stříhali do hola malého chlapečka. Význam skupiny daleko přesahuje do padesátých a šedesátých let. V podstatě se tak jedná o jednu z nejvýznamnějších uměleckých skupin v českém umění dvacátého století. Hlavním teoretickým podkladem této skupiny byla stať Jindřicha Chalupeckého Svět, v němž žijeme.

Patří sem: Jiří Kolář, Ivan Blatný, Josef Kainar, silně jí byli ovlivněni Oldřich Mikulášek a Bohumil Hrabal.

 

Josef Kainar (1917-1971) skupina 42:

Pocházel z rodiny rozvedeného železničáře, na gymnáziu se pokusil o sebevraždu, nedostudoval vysokou školu a od roku 1947 se živil jako spisovatel z povolání.

Byl ovlivněn tvorbou Františka Halase (disharmoničnost, syrovost a drsnost veršů), civilizační mytologie Skupiny 42 (příběhovost, dějištěm příběhů je městská periferie) a povaha černošského blues (píše písňové texty). Chápe lidský život jako past osudu a nesvobody – člověk stěží realizuje své sny a představy, nepomůže mu ani láska. Schopnost odstupu, deziluzivnost pohledu a sklon podávat postavy skrze jejich příběhy je u Kainara spojena s někdy až groteskním nazíráním na člověka „vrženého do pasti“.

Osudy, Nové mýty (40. léta) – baladické příběhy – tzn. „nové mýty“ - konkrétní výjevy ze života moderního městského člověka, které symbolizují jeho existenciální podrobenost brutalitě civilizačních a dějinných mechanismů; zcivilnění námětu bylo provázeno prozaizací verše.

V 50. letech se po etapě angažované komunistické poezie (Veliká láska, Český sen, dvě sbírky, které by bylo lépe z Kainarovy tvorby vynechat) vrací k obyčejnému člověku a k příběhové poezii: Člověka hořce mám rád, Lazar a  píseň, Moje blues. Hodně veršů je skeptických, ironických, nicméně vyjadřujících i lásku k životu (z názvu první sbírky – má rád lidi, i když ví, že jsou i zlí a chybují). Kainar má nechuť k romantickým gestům, má smysl pro tragikomiku života, rysem jeho poezie je jakási antipoetičnost, epičnost – příběhovost, hovorový jazyk. Písňové jazzové texty jsou ve sbírce Miss Otis lituje, ze spolupráce s V. Mišíkem vzešla deska Kuře v hodinkách. Ukázky NASTUDOVAT: s. 112-114 – všechny 3 – snažit se odpovědět na otázky pod texty – běda, jestli je někdo nepřečte

 

Jiří Kolář – (1914-2002) skupina 42:

Protivínský rodák, ve světě znám hlavně jako výtvarník, ale i výborný básník. Vyučil se truhlářem, pracoval jako stavební dělník, číšník, hlídač, od r. 1950 se věnoval literatuře. V roce 1952 byla na rok a půl vězněn za autorství sbírky Prometheova játra. V 60. letech hodně cestuje, po r. 1968 nemůže publikovat a tak v roce 1978 emigroval do Francie, kde získal francouzské občanství. Po mrtvici se na konci tisíciletí vrátil do Prahy.

Ve shodě s poetikou literární a výtvarné Skupiny 42 čerpal Kolář náměty svých básní ze života velkoměsta, zvláště pak chudých periferií.. Scény místy až snově neskutečné vytvářel z reálných detailů; pod vnější námětovou banalitou odkrýval drastické kontrasty utrpení a lásky, ošklivosti a něhy, zoufalství a touhy. Ve sbírce Limb a jiné básně se navzájem kříží několik výpovědí pocházejících z různých významových a stylistických rovin; volný verš, nesený mluveným jazykem, plný výzev, otázek, proseb, výhrůžek aj. Výrazem významové proměnlivosti a neuchopitelnosti látky se básníkovi stala metoda variací, zpracovávající totéž téma různým způsobem (Ódy a variace – Čítanka s. 102 – otázky 1,2,4,6). Básně se sbírky Dny v roce (nadepsané vždy datem jejich vzniku) připomínají monology skutečných lidí, kteří v nich ukazují svá každodenní traumata a starosti. – Čítanka s. 103-104 – všechny otázky

Prometheova játra (psáno 1950) Viz čítanka s. 105 – všechny otázky + zapamatuj si

Nakonec Kolář píše obrazové básně, a když vyčerpal možnosti sdělení pomocí jazyka, dopracoval se až k obrazovým básním. Dalšími experimentátory poezie - autory tzv.konkrétní poezie -byli např. Josef Hiršal, Emil Juliš, typografické básně psal v 60.letech i Václav Havel.

Konkrétní poezie je čistě jazyková, neútočí na city, jsou to jednoduché věty, logicky kombinované pomocí určitých intelektuálních postupů, chce očistit jazyk od klišé a konvencí.

 

Skupina Ohnice viz Prokop s. 41.

Skupina RA viz Prokop s. 41.

Skupina kolem Mladé fronty, kolem Rudého práva

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dosud tvoří ale řada příslušníků předválečné básnické generace – ti přecházejí i do dalších etap vývoje:

Jaroslav Seifert (1901-1986) (Prokop, s. 43-44.) nepatří do žádné skupiny - ustupuje od melodičnosti a písňovosti své poezie, užívá volný verš, prozaizuje svou poezii, vzpomíná, bilancuje. Přibývá tragičnosti a smutku, ale hlavní téma je stále oslava ženy a lásky.

Píseň o Viktorce (1950) - tragický příběh Viktorčiny lásky. Seifert podroben kritice, neboť jeho smutek je v rozporu s optimismem doby budování šťastných zítřků. Viktorčina tragédie je pro autora podobenstvím osudu Boženy Němcové. Rozsáhlá báseň je oslavou láskyplného citu jako nejvyšší hodnoty života. Báseň je stále psaná vázaným melodickým veršem. Víte, že já tuhle rozsáhlou skladbu miluju, takže ukázka je povinností, takže Čítanka s. 75 a 76 – všechny otázky + přečíst zapamatuj si + nechat se unášet KRÁSOU – to musí okouzlit i zablácený buldozer. O Němcové psal Seifert už za okupace – sb. Vějíř Boženy Němcové

Maminka, Šel malíř chudě do světa, Chlapec a hvězdy – sbírky z 50. let. V Mamince vzpomíná naprosto nepateticky na dětství, které je pro něj symbolizováno maminkou. V dalších sbírkách se inspiroval obrázky Mikoláše Alše a Josefa Lady.

V 60. letech je proměna jeho poetiky dokončena. Seifert se stal hluboce reflexivním básníkem (odráží autorovo vnímání světa), vzdal se rýmu, melodičnosti a metaforičnosti ve prospěch střízlivosti a prozaizace. Civilní verš bez složitých básnických obrazů. Z 60. let sbírky Halleyova kometa, Odlévání zvonů. Koncert na ostrově. Stále se objevuje téma lásky, ženy, války, holokaustu, blízkosti smrti. Čítanka s. 77 a 78 – všechny tři ukázky – všimněte si volného verše, témat (ŽENA, smrt), jemné ironie. Opět si prosím zodpovězte otázky (kromě třetí) a mrkněte se i na zapamatuj si.

V roce 1981 vyšla sbírka Morový sloup. Reaguje na sovětskou okupaci, ale stále píše o lásce a o ženě, nicméně krásy života už jsou mu odepřeny, vzhledem k věku. Touto sbírkou se chtěl loučit s mrtvými přáteli i s živými. Morový sloup je symbolem překonání úpadku mravnosti a prosba o překonání nemoci.

Seifert jako signatář Charty 77 nemohl oficiálně publikovat. Roku 1979 vyšel Deštník z Picadilly, roku 1983 Býti básníkem. Tyto sbírky však byly silně zcenzurovány. Jsou zobrazeny pocity nostalgie z dávno minulého světa, kdy byl básník šťastný. To vše v kontrastu se současností, kdy básníka už skoro nic nečeká. Teskná melancholie je občas nabourána sebeironií (sebeironie se objevuje i v předchozích sbírkách). V čítance jsou krásné ukázky i z Morového sloupu, ale vy se podíváte alespoň na stejnojmennou báseň se sbírky Býti básníkem (s. 80. - 81.)

V roce 1981 vyšly silně cenzurované vzpomínky Všecky krásy světa.

V letech 1969 – 1970 byl Seifert předsedou Svazu českých spisovatelů. Když byla organizace v počátcích normalizace rozpuštěna, stal se zakázaným spisovatelem. Mohly vycházet jen starší sbírky. Z čítanek nezmizel, komunisté předstírali, že může publikovat. Když dostal v roce 1984 NC za literaturu, v tisku byly pouhé 2 věty!

 

Vladimír Holan (1905-1980) nepatří do žádné skupiny

Po válce nemohl dlouho publikovat. V polovině 60. let vycházejí sbírky expresívní lyriky Bez názvu, Bolest, Na sotnách, Příběhy, Noc s Hamletem, v 70. letech Noc s Ofélií. Všechno jsou to osudové verše, meditativní, hledající smysl života, vyjadřující existencialistické pocity lidské samoty, zoufalství, nicoty. Nejistotu bytí Holan vyvažuje vírou v hodnoty umění - poezie a hudby. (celé dílo viz Prokop, s. 9. -10.).

 

František Hrubín (1910-1971) nepatří do žádné skupiny (Prokop, s. 44. - 45.):

Začátky tvorby viz Prokop

Jobova noc – viz výše

V 50. letech vychází Hirošima s tématem atomového nebezpečí, ale není kritikou příznivě přijata, neboť neodpovídá optimismu doby. Báseň ukazuje v útržcích, co prožívají lidé v Praze v okamžiku výbuchu. Ve slovech stále to ještě padá je obsaženo nebezpečí, které visí nad lidstvem. Čítanka s. 87 a 88 – 1., 2. a 4. otázka – pokud se na to vykašlete, je to váš boj, v pohodě byste to měli zvládnout

V Proměně spojil autor příběh Daidala a Ikara s pocity současného člověka – klidné letní odpoledne na pražské pláži se paralelně proplétá s antickou bájí – varování před zneužitím techniky (atomová bomba).

Počátkem 60. let vychází Romance pro křídlovku - možná jeho nejlepší dílo. Baladický příběh nazván romancí, křídlovka jako nástroj radosti i smutku (její zvuk je symbolem lidského života – hraje ve chvílích štěstí, ale i na pohřbu). První milostné vzplanutí, bezradnost, živočišnost, naděje a zklamání. Dílo je rozsáhlou lyricko-epickou básní psanou volným veršem Hlavními tématy jsou láska Františka k Terině, dívce od kolotočů, dále pak nevyhnutelné spojení stáří a smrti v případě Františkova dědečka. Číslo 2 je naprosto typická pro celé dílo – umožňuje jak kontrasty (láska X smrt, den X noc, lehkost a štěstí X tíha a zodpovědnost, minulost X přítomnost, mládí X střední věk) tak i dvě podoby téhož - dvě různé podoby lásky i smrti. Za prvé tu čistou a upřímnou lásku Teriny s Františkem, za druhé fyzický chtíč Tonky + Přirozenou smrt dědečka a nespravedlivou smrt mladinké Teriny. Vypravěčem je sám autor - dvacetiletý student, citlivý, upřímný, romantický, bláznivě milující Terinu a pečlivě a zodpovědně se starající o starého nemocného dědečka. Terina je patnáctiletá dívka z maringotky od kolotoče, je velmi citlivá a upřímná. Tonka se v básni stává jejím protikladem – jde o vyzývavou a vášnivou venkovskou dívku, která svádí Františka. Františkovým sokem je Viktor - žárlivý kolotočář ze střelnice, Terina se mu líbí. Příběh není vyprávěn chronologicky, i když jsou jednotlivé části přesně datovány (např. Dnes v noci /28. srpna 1930/). Jde v podstatě o poeticky psané vzpomínky na období mezi třemi posázavskými poutěmi – dějištěm jsou Lešany, odkud pocházela Františkova matka. Celý příběh je zakončen listopadem 1961, kdy autor vzpomíná: Navždy mne bude víc o člověka, z něhož břímě lásky a smrti a břímě života vyrazí zpěv. Je zde v podstatě více příběhů odehrávajících se zároveň. František se zamiluje do Teriny, která jeho lásku opětuje, ale je žárlivě hlídána Viktorem, jemuž ji slíbil její otec. Líčeny jsou Františkova dostaveníčka s vášnivou a smyslnou Tonkou u řeky i Františkova starost o dědečka po mozkové příhodě, o kterého se velmi pěkně stará, přestože dědeček ho už ani nepoznává. Po třetí pouti, když má Terina odjíždět, navrhne jí František sňatek. "Což kdybychom se vzali? - "Proč by ne!" A Viktor střeží každý krok a v Sázavě se voda zelená, "jako by se v ní všecka jeho žluč rozlila." Ale žárlí i František, když Terina přijde s Viktorovou čepicí: "Do smrti neuvidím udivenější oči. - Už nikdy nepřijdeš..." Terina odběhne a s komedianty odjede. Ve stejný den zemře i Františkův dědeček. O rok později, když se opět blíží pouť, se František těší na Terinu. "Poletím k Lešanům... Poběžím rovnou na náves." Tam ho omráčí nevyžádané Viktorovo sdělení: "Není s námi!" - "Kdo?" zeptá se, jako by nerozuměl. - "Umřela na záškrt. V zimě..." Až po dlouhých letech (přibližně po dvaceti) se s Viktorem setkali: "Ty mě neznáš?" - "Ne." - "Já jsem Viktor." Obejmou se kolem ramen a vyjdou na spící náměstí. "Jeďme tam!" Dva bývalí sokové tedy společně navštíví hrob Teriny v Netvořicích. Objevují se krásné lyrické metafory a jemný básnický jazyk, ale i hovorový jazyk (i obecná čeština). Čítanka s. 92 - 94 + zapamatujte si + odpovědět na otázky 1., 3., 5., 6., 8.

Novela Zlatá reneta je o návratu do rodného kraje. Poslední sbírka Lešanské jesličky.

Hrubínovo dílo se vyznačuje citlivým vnímáním přírody, milostným okouzlením, vztahem k rodné zemi.

Psal také pro děti: Kuřátko v obilí, Špalíček pohádek, Říkejte si se mnou…

                Nesmím zapomenout na Hrubínova dramata z přelomu 50. a 60. let Srpnová neděle a Křišťálová noc – prolomil jimi stojaté vody hloupých budovatelských dramat – dramatický konflikt je přesunut dovnitř postav – důležité jsou mezilidské vztahy. Hrdinové touží po vymanění se ze samoty.

 

Vítězslav Nezval nepatří do žádné skupiny (199-1958): ten psal tu „správnou „ poezii - veselou, optimistickou, harmonickou - ve Zpěvu míru aj. sbírkách v 50. letech. Tato poezie je vzdálená svou úrovní poezii 20. a 30. let, je poplatná komunistické ideologii. Naprosto úděsná je rozsáhlá oslavná báseň Stalin. (Celá tvorba viz Prokop, s. 10.-11.)

 

 

b) Po Únoru 1948 – 1956 (zhruba)

Pro období samozřejmě platí vývoj z Prokop s. 36. – 37.

Období lze zhruba ohraničit rokem 1956, kdy došlo v SSSR ke kritice kultu osobnosti J. V. Stalina. Před rokem 1956 se základním (a oficiálním) směrem poezie stává tzv. budovatelská poezie v duchu socialistického realismu – viz Schematismus a jeho projevy (Prokop s. 41., v čítance ukázky s. 101 + Cizí hlas s. 102.).

Další možností jsou úniková (bezproblémová) témata - vzpomínky na dětství, verše pro děti...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

c) 1956 – 1969(70)

 

Po roce 1956 dochází alespoň k částečnému uvolnění – jeho odrazem je například vydávání nového uměleckého časopisu Květen (1956-1959) – kolem něj skupina květňáků a brněnského časopisu Host do domu (1954-1970). Okolo něho se také sdružila skupina autorů (narozených na Moravě).

Květňáci - jejich básně již nejsou tak zpolitizované – již neslouží režimu. Zabývali se tzv. poezií všedního dne – ve zcela běžných věcech nacházeli náměty a motivaci (díla však nebyla popisná, ale přemýšlivá), zpracovávali na první pohled nepatrné souvislosti, konkrétní skutečnosti viděné zdola (od obyčejných lidí) – je racionální, nerétorická. Program všedního dne byl blízký italskému neorealismu. Záměrně používali uvolněný verš, často přímo verš volný. Vyhýbali se často rýmům, používali více substantiva a slovesa, jazyk je velmi civilní, není zdobný.

Miroslav Holub  1923-1998 květňák

Prý nejvýznamnější autor kolem časopisu Květen – ale dle mého ne nejlepší. Holub je lékař-imunolog, oceněn řadou doktorátů na zahraničních univerzitách. Píše jakoby vědeckou (používá lékařské termíny), strohou poezii, ale metaforickou. Uvažuje o poslání člověka, akcentuje tvůrčí, duševní práci-po období, kdy byla vyzdvihována hlavně práce fyzická. Je pro něj důležitý čin a odvaha udělat i něco malého, pomoci. Odmítá rezignaci. Básně mají silný morální a etický akcent

Program generace Května je v prvotině Denní služba. V 60. letech vydává sbírky Achilles a želva, Jdi a otevři dveře, Tak zvané srdce, Kam teče krev. Čítanka s. 120-122 – báseň Patologie + otázky, báseň Vyučování a otázky, báseň Dveře a otázky – ta je fakt úžasná a pravdivá!!!!!!!!

Reportáže z pobytu v USA- Anděl na kolečkách, Žít v New Yorku

V době normalizace nemohl publikovat

Ukázka z básně Pes v lomu – nejdůležitější v životě je čin, čin pro někoho:

Pes v lomu

V Lobzích spadl pes do lomu a plakal.

Matky odjížděly s kočárky z parku naproti,

protože děti nemohou spát,

když pes pláče,

a jakýsi odulý penzista nadával na komunál,

psa nechají spadnout a pak ho nevytáhnou

a takhle řev už od rána.

...

A tu přišli nějací kluci

a udělali vor ze dvou klád

a ze dvou prken.

A nějaký chlap odložil u břehu

aktovku, v níž se ráno zasazuje chleba,

aby v poledne vyrostly drobty,

(takovou aktovku, co by v ní spisy a výnosy

zašly na skrčeninu),

odložil aktovku a plul s nimi.

...

Nebe se zastavilo

A chlap natahoval ruku.

A byla to ruka

sahající přes několik věků,

 

byla to ruka,

jež spojuje svět se světem,

život se smrtí.

 

Jiří Šotola květňák (1924-1989) Významnější jako autor historických románů a dramatik. Jmenoval bych alespoň sbírku Venuše z Mélu. Řeší rozpory mezi ideálem a skutečností, používá ironii, je skeptik.

 

Karel Šiktanc květňák (1924-1989) - Karel Šiktanc je autorem reportáží a pohádek, překladatel a především lyrický básník. V letech 1955 - 59 byl členem redakční rady časopisu Květen. Od roku 1960 pracoval jako vedoucí redaktor v nakladatelství Mladá fronta, později jako šéfredaktor.
Po roce 1970 musel Karel Šiktanc opustit nakladatelství a jeho jméno se přestalo objevovat v literárních slovnících, jeho knihy byly vyřazeny z knihoven. V 70. a 80. letech mu byla zakázána publikační činnost, své práce zveřejňoval v samizdatu a exilových nakladatelstvích. Po listopadu 1989 působil Karel Šiktanc krátce ve funkci předsedy Obce spisovatelů a do roku 1992 byl členem její rady. V letech 1993 - 95 řídil v nakladatelství Český spisovatel edici České básně. Charakteristickými rysy Šiktancovy poetiky jsou metaforika, dramatičnost, vesnické motivy, diferenciace jazykových vrstev apod. K hlavním oblastem poezie patří téma paměti individuální, rodové, národní i mytické a téma času.

            Sbírky v 60. a 70. letech: Heinovské noci – (sbírka inspirovaná zničením Lidic – nedaleko jeho rodiště), Čítanka s. 115-116 – přečíst a odpovědět si na otázky, mimochodem velmi zajímavé, budete muset PŘEMÝŠLET

Artéská studna, Zaříkávání živých, Adam a Eva (rozsáhlá báseň - za pomoci starozákonních jazykových prostředků, motivů a citací zachycen obrozující se milostný vztah, vyvzdorovaný na nicotě vyprahlého nitra i vnějšího světa. Láska je provázena dramatickým vyhrocením a svíravou úzkostí z pomíjivosti citů a slov), Čítanka s. 118-119 – osobně ji považuji za jednu z nejlepších básní vůbec. Přečíst a odpovědět si na otázky – jen nechápu, jak lze doložit autorovo přesvědčení o kráse pozemského světa… Český orloj (samizdatová skladba je uspořádána do dvanácti básní ročního cyklu a koncipovaná jako fiktivní rozhovor otce se synem).
 

Oldřich Mikulášek (1910-1985) Host do domu Prokop, s. 44.

Redaktor LN, Hosta do domu.

Marné milování (už 1940) – sbírka inspirující se moravskou krajinou,

Pulsy (1947) – vnímání se problematizuje, navazuje na Halase i Holana a na Skupinu 42 – do básní se dostávají i městské motivy. Sbírka ukazuje jeden z nejdůležitějších Mikuláškových motivů – puls a krev – symbol pohybu, dramatičnosti. Důležitý je pro něj vždy pocit životní plnosti, aktivity, nezdolnosti (dalším motivem je i tráva – nepoddajná, „věčná“). Už zde ukazuje i své typické řečnické otázky, zvolání, používání pomlček a složitá souvětí

 Ortely a milosti (1958) – život je představen jako dramatický zápas, v němž za chvíle štěstí musíme přinášet oběti. Důležitými motivy jsou i nadále Morava, ale i ženy, víno (Mikulášek víno Miloval) a zpěv. To královské, Svlékání hadů - sbírky

Krajem táhne prašivec – sled jednotlivých životních příběhů.

Šokovaná růže – sbírka, v níž vyjádřil nesouhlas s okupací v srpnu 68. Po vydání této sbírky je mu zakázáno publikovat, díla vychází pouze v exilu.

Agogh (1980) – hlavní postavou je král lítosti a smutku, obraz samotného básníka, promlouvajícího k prázdnému světu, v něm nejcennější hodnoty nahradil alkohol, sex a násilí. U nás vyšlo až 1989.

Reflexívní, milostná poezie ve sbírkách z 80. let: Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt, Sólo pro dva dechy, Čejčí pláč, První obrázky, Druhé obrázky

Mikulášek vyslovil ve své poezii dramatické pojetí života. Osciluje mezi temným, pesimistickým pohledem na svět a radostným přístupem, kdy se do popředí derou krásy života. Život je střetávání protikladných sil. Píše reflexivní poezii, snaží se prodrat ke smyslu života. Klade důraz na chvíle, kdy je člověku „strašně zle“ a chce strašně žít. Člověk musí žít, ne přežívat – náplní života je láska

Já vím, co nesmrtelnosti je v tom

- třeba i v zoufání

na chvilku aspoň strašně být

(…)

Ó bože, hromů tři sta

do tebe,

když není proč se chvět.

Čítanka s. 122 – 125 – Hlavně Trávu a Výčitky s otázkami za textem + u poslední básničky si všimnout trpkého opakování slov Zachovejte klid – tato slova se linula z rádií a tlampačů v době, kdy nás obsazovali v Srpnu 68.

 

Jan Skácel  1922-1989 Host do domu, Prokop s. 45. – 46.

Patří k největším českým básníkům. FF v Brně, redaktor Rovnosti, šéfredaktor Hosta do domu, práce v rozhlase. Pocházel z Vnorov u Strážnice, slovácký venkov častým motivem jeho meditativní přemýšlivé poezie. Chce ukázat to podstatné v člověku a životě. Typický motiv ticha. Meditativní, hluboká poezie. Jeho pohřeb v roce 1989 byl protikomunistickou manifestací. Mimochodem – byl hlavním řečníkem na pohřbu Jaroslava Seiferta

Koncem 50. let: Kolik příležitostí má růže, Co zbylo z anděla

60. léta: Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka, Metličky – Čítanka s. 125-126. – všechny tři kraťounké básničky a otázky k nim – jsou krásné a pochopíte na nich takovou tu jemnou skácelovskou pokoru, nedořečenost a u Smutků v posledních dvou verších i ponaučení.

Po letech zákazů vyšlo až v 80. letech Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Kdo pije potmě víno, Odlévání do ztraceného vosku – objevuje se vázaný verš.

Psal i verše pro děti a eseje - Jedenáctý bílý kůň.

Ze Skácelovy poezie cítíme zakotvenost člověka v přírodě (důležitý i moravský folklór). Člověk ale její tajemství a smysl ani neodhalí – dozvídá se vše pouze v náznacích (poezie je nesmírně pokorná, ztišená). Opírá se o lidovou moudrost, lásku, domov, řád přírody. Zdůrazňuje čistotu a opravdovost ducha, dožaduje se mravnosti. Nechce vystavovat své city na odiv. Typická je u něj zkratkovitost, jakoby nedořečenost – zároveň mají některé básně na konci mravní ponaučení.