Hamlet

 

Vstoupí Hamlet.

Hamlet. Být, nebo nebýt; tak zní otázka;

zda důstojnější pro ducha je snášet

kličky a šípy nepřátelské sudby,

či ozbrojit se proti moři běd,

vzepřít se jim a skončit? – Umřít – spát –

nic víc; a spánkem, řekněme, tak skončit

bol srdce, tisíc přirozených ran,

jež tělo zdědilo; vždyť to je cíl

náš snažně vytoužený; umřít – spát –

Spát! Možná také snít? V tomhle to vázne;

o čem v tom spánku smrti můžem snít,

když setřásli jsme smrtelný svůj úděl –

v tom váháme. A zde je příčina,

proč naše neštěstí tak dlouho žije;

vždyť kdo by snášel bič a výsměch doby,

urážky mocných, pyšných pohrdání,

bol lásky zhrzené a průtah práva,

nestoudnost úřadů a kopance,

jež trpí němá zásluha od hrubců,

když sobě sám si může zjednat mír

jen tenkou jehlou? Kdo by vlekl břímě,

pod tíží života se v potu svíjel?

Jen hrůza před něčím tam po smrti –

neznámý kraj, od jehož hranic žádný

poutník se nevrací – nám zchromí vůli

a nutí nás spíš snášet zlo, jež máme,

než prchat za jiným, jež neznáme?

Tak svědomí z nás ze všech dělá skety;

vrozená barva odhodlání bledne,

jsouc nakažena šedí myšlenek,

a podnik, plný úderu a vzletu

tím ohledem se vymkne ze své dráhy

a ztratí důraznost. – Však tiše! Krásná

Ofelie! – Ó, vílo, v modlitbách

vzpomeň mých hříchů všech!

Ofelie. Můj drahý princi,

jak dařilo se vám ten dlouhý čas?

Hamlet. Pokorný dík; nu, dobře, dobře, dobře.

Ofelie. Princi, mám stále ještě od vás dárky;

již dávno toužila jsem vám je vrátit;

prosím vás, přijměte je.

Hamlet. Ne, já ne;

nikdy jsem vám nic nedal.

Ofelie. Můj vzácný princi, vím, že jste je dal;

a s nimi slova plná líbeznosti,

čímž dražšími se staly; bez vůně

vemte je zpět; citlivé mysli zračí

se dárek chudším, když se dárce mračí.

Tuhle, můj princi.

Hamlet. Haha! Jste počestná?

Ofelie. Můj princi?

Hamlet. Jste krásná?

Ofelie. Co míní Vaše Výsost?

Hamlet. Jste-li počestná a krásná, nedovolte, aby vaše počestnost se bavila s vaší krásou.

Ofelie. Může-li krása, princi, mít lepší průvodkyni než počestnost?

Hamlet. Jistě; protože moc krásy spíše přetvoří počestnost z toho, co je, na kuplířku, než síla počestnosti přenese krásu na něco jí podobného; tohle byl kdysi protimluv, ale nyní čas to potvrdil. Kdysi jsem tě miloval.

Ofelie. Jistě, princi, jednal jste tak, že jsem tomu uvěřila.

Hamlet. Neměla jste mi věřit; protože ctnost nemůže náš starý kmen tak přeroubovat, aby v něm nezůstala bývalá pachuť. Já jsem vás nemiloval.

Ofelie. Tím víc jsem byla oklamána.

Hamlet. Jdi do kláštera, nač bys rodila hříšníky? Já sám jsem jakžtakž počestný; a přece bych se mohl obvinit z takových věcí, že by bylo lépe, kdyby mě matka nebyla nikdy porodila. Jsem velmi pyšný, mstivý, ctižádostivý; kyne mi víc přestupků, než co myšlenkově stačím vykonat, než co mám představy, jak je uskutečnit nebo času je provést. Proč se mají takoví chlapíci, jako jsem já plížit mezi nebem a zemí? Jsme vykutálení darebové, všichni; nikomu z nás nevěř. Jdi, kam náležíš, do kláštera! – Kde je váš otec?

Ofelie. Doma, princi.

Hamlet. Zavřete za ním dveře, ať nedělá ze sebe blázna nikde jinde než ve svém domově. Sbohem.

Ofelie. Ó, pomozte mu, jasná nebesa!

Hamlet. Chceš-li se vdát, dám ti tuhle kletbu jako věno; buď cudná jako led, čistá jako sníh, pomluvě neujdeš. Jdi do kláštera, sbohem. Nebo chceš-li se mermomocí vdát, vezmi si blázna; neboť moudří muži vědí až příliš dobře, jakých z nich naděláte nestvůr. Do kláštera, jdi; a rychle. Sbohem.

Ofelie. Nebeské moci, uzdravte ho!