Terezka Planetová

Text doplním

Terezka Planetová vznikla v roce 1943 jako autorova v pořadí druhá lyrickoepická skladba - tou první byl První testament z roku 1940. Sám autor přiznává, že podnětem k napsání této skladby mu byla črta Leoše Janáčka Moje děvče z Tater.

Terezka Planetová se skládá v podstatě ze dvou příběhů, které jsou skloubeny dohromady podobným principem, jaký můžeme vidět například v povídkách Jana Nerudy - jedna z postav prvního příběhu se sama stává vypravěčem příběhu druhého. Rámcové vyprávění se tak stává východiskem pro hlavní příběh.

Vypravěčem, lyrickým ich příběhu, je sám básník. Přichází jako host do neznámého podzimního kraje (listopad), stává se svědkem osudové události i posluchačem cizího vyprávění. Příběh začíná znázorněním drsné okolní krajiny. Chudost a nehostinnost kraje jsou líčeny v sugestivních abstraktních obrazech, zjevujících se v průběhu celé básně - Kraj nemluvný, kraj kamenitý/a do dřeně až bídou zrytý/kraj bez možností, ale kraj/nucený stále tvrdší pěstí/k slzám, jež mají lháti ráj.

Hlavní dějovou linii prvního příběhu tvoří nešťastná událost - při kácení stromu v sadu je kmenem sražen dvacetiletý mladík, utrží těžká zranění, jimž později podléhá. Stalo se to při práci s otcem, chtěli vykácet přestárlý jabloňový sad. Dvacetiletý!...Sražen kmenem.../Nechápu...Bloudím v bezejmenném/a jenom svíčka v blázinci,/která by měla plamen ve mně,/ozářila by to, co chci...Za těchto tragických okolností se vypravěč, „ničí host“,  seznamuje s venkovským lékařem, který je k nehodě povolán. Starý lékař pozve neznámého k sobě domů a nad sklenkou vína vzpomíná na svou dávnou lásku - největší lásku  života. I jeho vyprávění má podobu bezprostředně přednášené přímé řeči, působí naprosto autenticky. Na počátku stála ale opět tragédie - v lékařově vyprávění objevující se jen v náznacích - když byl mladý, zemřel mu otec, zároveň byl zasažen bleskem rodinný grunt a vyhořel. Sestru, která tímto zchudla, opustil vyvolený ženich, ona neunesla situaci a utopila se. A jak to bývá v lidské knize:/přijdeš-li nějak o peníze/ženich ti, dcerko, upláchne./Má sestra...Ale znáte přece/to ano vln...a ne, ach, ne/někoho, kdo je váben k řece?.../Šla za otcem, říkal si lid/. Záhy se ale ve vyprávění vrací ke svému idolu - Terezce Planetové. Jako by náhle omládl, horoucně vypráví o snivé Terzčině kráse, o schůzkách, o prvních vysněných dotycích. Ale já viděl jednu jen/a věděl: v přeludovém chvatu/ta její krása nebyla tu/jen na dluh Květné neděle,/jež na dluh květné neděle,/jež obraz záhy z rámu sejme.../To panenství tak nebdělé,/protože bylo samozřejmé,/linulo stálou přítomnost.../A že jsi dýchal radost čelnou,/měls před sebou už nesmrtelnou/a bez smyslu byl hřích i ctnost. Lidové prostředí děje příběhu je ještě umocněno vloženou lidovou písní. Lékař nikdy o své lásce Terezce neřekl, vše bylo snové, snad i o to horoucnější a opravdovější. Utekl z rodné vsi, dlouho se potuloval po světě. Vyprávěný příběh je náhle přerušen svítáním. Básník i lékař vycházejí ven, vracíme se dějově do rámcového vyprávění - otec těžce raněného chlapce si u rakváře na dluh objednává rakev. Potom dostává svou pointu vyprávění lékaře - Tak po třiceti letech znova/já kdekoho se na ni ptal,/když vrátil jsem se na vinice,/však nikdo už, ach, nikdo více/ji nepamatoval---

Hlavním motivem Terezky Planetové je neštěstí. Nejsou to tragédie v antickém slova smyslu - není zde provinění žádného jedince. Jedná se spíše o anonymní síly - dopad kmene, úder blesku, které ničí člověka. Vydanost člověka ranám osudu bylo obecně jedno z nejfrekventovanějších témat Holanovy poezie čtyřicátých let. Oba vypravěči, obzvláště sám básník, marně odporují tomuto osudovému dění. Stejně s výčitkami i existenciální hořkostí vnímáme i soucit, bratrství s postiženými - na tom vidíme i zkušenost člověka válečné Evropy.

Oba příběhy skladby v podstatě spojuje elegie nad pomíjející krásou a mládím a nad neuskutečněnými zmařenými životními možnostmi. - život i mládí mladíka jsou zničeny padajícím stromem, mládí i sny lékaře odvál čas. Lékařův příběh z mládí vyzývá k činu - ve chvíli vyžadující jednání byl pasivní, předem se smířil s nedosažitelností Terezky, raději odešel a ztratil ji tak navždy.

Neštěstí z rámcové novely i úvodu novely hlavní způsobí v čtenáři očekávání také krutého konce Terezky. Tím spíš, jak je krásná a nedotčená. Namísto toho ale dochází k něčemu jen zdánlivě jinému - všeobecnému totálnímu zapomnění. Vidíme paralelu obou těchto způsobů tragédie. Nedošlo zde k osudovému zásahu vnějších sil, přesto přichází zánik.

Inspirací byla črta hudebního skladatele Leoše Janáčka Moje děvče z Tater (1927) - Holan převzal motiv nevyznané lásky a absolutního zapomnění.

Terezka Planetová je psána v přesných „puškinovských“ strofách, v přesných rytmických kadencích a v závazných rýmových schématech - verš jakousi kombinací sdruženého a přerývaného - aabcbcdeed. Autor sám tyto lyrickoepické skladby nazýval „příběhy“.

Holanova epika má hluboký význam v kontextu celé jeho tvorby. Touží sice po tom, být maximálně konkrétní, být přesný a doslovný, přesto přidává cosi navíc - poselství, proniknutí do samé podstaty věcí a jeho přesah až do metafyzických výšin.