Viktor Dyk, Krysař

Přes Hameln šla noc. Všelijaké šly noci přes Hameln. Krysař se pamatoval na kterousi z nich; byla to noc, kterou strávili tak neklidně Strumm a Frosch... noc, kterou krysař probděl. A opět a opět vtíraly se vzpomínky.
Posléze procitla Agnes; jak bylo pozdě? Krysař nevěděl. Vše bylo věčnost, zoufalá a krutá věčnost. Její ruka hledala jeho ruku. Krysař sklonil se nad Agnes. — V měsíčním svitu byla její bledost ještě bledší a děsila krysaře. Oči obou se setkaly. Hleděl vážně a pátravě; ale v jejích očích nenašel bázeň, pouze smutek. A z jejího hrdla, v němž slova tak dlouho umírala, řinula se náhle slova tím bolestnější, že nevyčítala.
„Stalo se... Nemohu za to. Nemám ho ráda; cítím, že ho nemám ráda. A přece se to stalo.“
A slabá Agnes nabyla náhle sil k prudkému a vášnivému výkřiku:
„Zab mne, zab mne! Nechci jeho dítě! Nechci je, nechci je!“
Vztýčila se napolo na loži, svírajíc ruku krysařovu, jako ji svírá tonoucí. Krysař sebou ani nepohnul při krutých slovech Agnes. Stál jako socha, jako přízrak. Ale jeho srdce sežehl mráz jediné vteřiny. Nezbyla v něm nežli krutá bolest.
„Zab mne,“ opakovala Agnes.
Pak klesla opět na lože. Bezvládná ležela na něm s uštvanýma očima toho, jenž dlouho marně hledal cestu a nemá již sil dále ji hledati.
A krysař skláněl se nad Agnes nepohnutý a chmurný. Chtěl promluvit, nemohl však; chtěl odejít, a nedovedl. Chtěl odvrátit zrak, a nebylo lze ho odloučiti od propasti této zoufalosti.
Podivný okamžik! Měl představu letu, úžasného letu... ale zcela jiného než onoho jitra.
Celý život hřměl kolem něho a někam mimo. Volaly vzdálené hlasy, zvonily číše, zněl smích a jásot. Zvony hlaholily jako v slavné dny. A pak to ticho, pak to strašné ticho.
Krajiny míhaly se před krysařovýma očima; překonávaly se krásou. Měly smavý půvab jihu a přísnou krásu severu. Plynuly řeky, týčily se hory, hlučela města, bouřila moře. A pak bylo prázdno, strašné prázdno.
Tváře žen se zamíhaly v dáli; žen bílé i tmavé pleti, žen různých plemen a zemí. Šly, šeptajíce něhu a lásku. — Šly, kynouce na pozdrav. — A potom přišla noc.
Úžasný a překotný let!
Vše zmizelo, a krysař necítil; všechny odešly, a krysař nelitoval. Daleko, daleko, k novým obzorům letělo jeho pyšné a prudké srdce. Nezakotvit! Nestanout!