Rozvrstvení slovní zásoby

Slova, která nás při rozboru slovní zásoby moc nezajímají, tvoří tzv. jádro slovní zásoby – používáme je každodenně a jsou součástí aktivní slovní zásoby (syn, slunce, ale, dům…) . Taková slova jsou bezpříznaková a spisovná (je ovšem pravda, že se setkáme i s mnoha nespisovnými často užívanými slovy). Spisovná slova ovšem můžeme najít v nespisovném tvaru (*dobrej den) – potom již autor něco naznačuje (někdy bohužel i neschopnost vyjadřovat se stylisticky vhodně).

Na okrajích jádra se nachází přechodové pásmo slovní zásoby (méně užívaná slova) a za ním tzv. jazyková periferie. Právě v těchto dvou „zónách“ nacházíme příznakové výrazy, kterých si všímáme v textech uměleckých i neuměleckých.

Slovní zásobu můžeme rozlišovat podle více kritérií, které se překrývají (například slovo *flaška je:

1. stylově nižší, patří do nespisovné slovní zásoby, konkrétně do obecné češtiny
2. podle původu je zkomolenina z němčiny
3. můžeme uvažovat i o expresivitě (spíše záporně citově zabarvené)

Kromě níže zmiňovaného dělení slovní zásoby si musíte při určování uvědomit, že každý funkční styl vyžaduje jinou slovní zásobu (například odborný X uměleckému).

Určování slovní zásoby

1. Dělení podle stylové a slohové příznakovosti

1. Spisovná slovní zásoba: spisovná slovní zásoba má kodifikovanou (ustálenou a zapsanou) normu jak lexikální, tak tvaroslovnou, hláskoslovnou a skladebnou. Nespisovná slovní zásoba má zachycené pouze lexikum.

• slohově neutrální: slova z jádra slovní zásoby, nejsou příznaková, „nepozastavujeme“ se nad jejich použitím
• slohově zabarvená: slova jsou vždy příznaková, měli bychom si jich vždy všimnout a přemýšlet o jejich fci v textu (proč je autor použil?)

a) Hovorová slovní zásoba (brnknout, ředitelovat, hobby) – je spisovná, ale stylově nižší, typická pro ústní projev.

b) Knižní slovní zásoba (pocelovat, nazírat) – stylově vyšší, neobjevuje se v mluveném projevu, ale někdy přechází do hovorové mluvy: zírat, kvapit.

c) Básnická slovní zásoba, tzv. poetismy ( jeseň, oř),

d) publicistická slovní zásoba, tzv. publicismy (společenská angažovanost, pozice síly)

e) odborná slovní zásoba, která lze dále rozdělit jednak podle jednotlivých oborů a jednak na vrstvu vědeckou a popularizační, čímž v rámci odborné slovní zásoby často vznikají synonymní výrazy (binom - dvojčlen, rachitis – křivice, feudum - léno).

2. Nespisovná slovní zásoba:

• obecná čeština (uklohnit, sajrajt, piglovat); mezi obecnou - hovorovou – neutrální spisovnou češtinou je neustálý pohyb, mnohá slova postupně přecházejí z jedné kategorie do jiné (koukat, baterka). Obecná čeština je základem nespisovné češtiny – původně jde o český interdialekt (nadnářečí), který se postupně šířil ze středních Čech a dostal se až do západních oblastí Moravy. Je nesmírně bohatá a typická svou expresivitou (citovým nábojem) a sklonem ke komolení slov z cizích jazyků.

• Nespisovná sl. zásoba vymezená místně:

1. Regionalismy – slova společná pro větší region. U nás se setkáváme s tzv. moravismy (deska X prkno, dědina X vesnice, líčit X bílit…)
2. Dialektismy – nářeční slova

• Nespisovná sl. zásoba vymezená sociálně: mluva určité skupiny osob spjatých určitým sociálním prostředím. Zajímavé je, že lexikum těchto zájmových skupin je v daném prostředí jakýmsi termínem – pojmenování je naprosto jednoznačné. Zároveň jsou používaná slova často expresivní:

1. Slang - charakteristické výrazivo určitých profesních a zájmových skupin – studentský, vysokoškolský, rybářský, novinářský, herecký slang (křoví, filda, bajle…). Ke slangu mají blízko profesionalismy – hranice je velmi jemná, profesionalismy i slang se překrývají.
2. Argot - vrstva slovní zásoby užívaná společenskou spodinou (zloději, překupníky, narkomany apod.), jejím účelem je utajit obsah sdělení před nezasvěcenými posluchači. Dnes ji můžete slyšet např. při zveřejnění odposlechů (kapříci místo bankovek apod.). Mnoho starých argotických slov přešlo do obecné až hovorové češtiny (bouchačka, love, chlupatej…)

2. Dělení podle dobového užití

Protože se jazyk neustále mění, je „živým“ organismem, neustále se objevují nová slova (protože musíme pojmenovávat nové jevy a věci), zároveň některé věci ztrácejí svůj dějinný význam (a s nimi se ztrácejí i jejich pojmenování) či se pro věci najde „modernější“ pojmenování a jejich staré se již moc nepoužívá. Všechna tato (ať stará nebo nová) slova se nacházejí spíše na periferii slovní zásoby.

1. Neologismy – nově vzniklá slova. Ještě nejsou plně vžitá, pevně zakotvená v podvědomí mluvčích daného jazyka (v uměleckých textech jde většinou opravdu o nová slova). Některá nově vzniklá slova se ujmou (sjetina, robot, zviditelnit…), jiná se neujmou. Dnes představuje mnoho neologismů především přejímky z angličtiny.
2. Archaismy – slova, která zastarala a uvolnila cestu slovům novějším (regiment X pluk, anžto X protože).
3. Historismy – slova, která pojmenovávají zaniklé historické skutečnosti (verbíř, cech, cep, léno…). Setkáváme se s nimi v historické beletrii či v odborných historických pracích (tam mají často funkci termínu).

3. Dělení podle citového zabarvení

Slova bez citového zabarvení nazýváme citově neutrální. Jsou tedy bezpříznaková. Podle citového zabarvení rozlišujeme:

• lichotná (maminečka, pejsek),
• dětská (bebíčko, spinkat, hačat, papu),
• domácká (hypokoristika – bráška, synátor, Pepča),
• eufemismy (zesnout, být v náladě, dříve narozený, úprava cen) – zjemnění nepříjemné skutečnosti,

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

• dysfemismy (chcípnout, být mimo mísu) – protipól eufemismů – záměrné zveličení nepříjemné skutečnosti,
• hanlivá (pejorativa - čokl, palice, barabizna),
• slova zhrubělá a vulgarismy (tlama, žrát, hajzl, prase).

Řetězce slov pro ozřejmění celé problematiky

ruce - ploutve, pracky, pazoury, hnáty, ručičky, ričky, pacičky, paciny, horní končetiny...

zočit - uzřít - spatřit - uvidět - zmerčit - zblejknout - špíznout