Na úvod bych velmi rád poznamenal, že se tropy vyskytují i v běžném jazyce, nejsou omezeny pouze na umělecký funkční styl. Taková přenášení významu ale již dnes nepociťujeme esteticky, případně nikdy estetickou hodnotu neměly. Takové tropy neurčujeme (můžeme na ně však upozornit). Několik příkladů: ručičky hodinek, zuby pily, chobotnice – ve smyslu mafie či Národní knihovna na Letné, má to napsáno na čele, kolo dějin, rentgen, snědl celý talíř, hraje Čajkovského, stadion jásá, volt…). Moc pěknou věc napsal Václav Bělohradský: „před jejich vynalezením (metafor) řeky neměly koryta, stoly neměly nohy, hodinky ručičky, láhve hrdla, lidé neměli duši“. Tropů si je ale dobré všímat v publicistice – zde mohou být užity jako prostředky automatizace i aktualizace sdělení.

Rozdělení tropů je velmi ošemetné. Nejenže se často mísí s figurami (např. ironie je v některých pracích považována za figuru, jindy za obrazné pojmenování – s tím si ale nelamte hlavu, hlavní je jí poznat, nebýt jako Sheldon Cooper), nepanuje dokonce ani shoda uvnitř samotných tropů (obrazných pojmenování). Objevuje se dělení na jednotlivé druhy pojmenování, zároveň se ale setkáváme s metaforickými a metonymickými tropy, které v sobě zahrnují nejrůznější přirovnání, personifikace, synekdochy atd. Přidržím se právě tohoto dělení.

Upozorňuji, že toto je látka 1. ročníku a že jsme 90% všech uvedených informací již probírali. Je tedy pouze na vás, zda si je hodláte i touto cestou oživit...

A) Metafora

Metafora je přenesené pojmenování na základě vnější podobnosti (tvarové, funkční, barevné… podobnost je vnímatelná smysly).

Důležitý (pro klasifikaci, ne pro přežití) je rozdíl mezi metaforou a přirovnáním. Aristoteles již přináší příklad ve své Rétorice: „Achilles jako lev vrhl se na Hektora" je samozřejmě přirovnáním. Pokud „osekáme“ Achilla, tedy přirovnávanou skutečnost, zbude nám pouze „Lev se vrhl na Hektora", tedy metafora. Metaforu tedy musíme vyvodit z kontextu, musíme o ní přemýšlet.

Ze zmiňovaného příkladu s Achillem je zřejmé, že metafora je „osekaným přirovnáním“. Pěkně tvorbu metafory vysvětluje Josef Brukner. V básni Tuláci od Karla Tomana čteme tyto dva první verše:

Jdou světem, polní lilie,

s nevinnou duší apoštolů.

Proč by světem chodily nějaké lilie? Vždyť nemají nohy… => lilie musí být přenesené pojmenování - v tomto případě pro tuláka. Takže budeme mít výchozí přirovnání, které budeme postupně "osekávat"

1. Tuláci jsou svobodní, nevinní, čistí či chudí jako polní lilie

2. Tuláci jsou jako polní lilie

3. Tuláci jsou polní lilie

4. Tuláci – polní lilie

5. Polní lilie

Personifikace = česky zosobnění; přenášení vlastností lidské bytosti (či činností, které mohou vykonávat lidé) na neživé věci nebo pojmy – háje zasténaly, mech šeptal. Jako personifikaci můžeme chápat také výraz ocitl jsem se v pekle (peklo je zosobněním nepříjemného místa)

Epiteton = básnický přívlastek. Rozlišujeme buď epiteton ornans (zdobný – podstatnému jménu přidává kromě významové složky i estetickou hodnotu, novou vlastnost – krvavá růže). nebo epiteton constans (opakuje se často ve spojení s daným podstatným jménem – stálá vlastnost: širá Volha, kalená střela, lstivý Odysseus, starodávná milá). Setkáváme se i s řetězci epitet (tady u Hlaváčka):

Hráč náruživý zádumčivých, zešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.

Oxymóron = spojení dvou slov, jejichž význam se navzájem vylučuje (živá mrtvola, pěší ptáci, zborcené harfy tón)

Přirovnání = pojmenování na základě srovnání, podobnosti dvou subjektů. Typické je rovněž užití jako. Přirovnání má zpravidla tři části:

a) přirovnávanou věc,

b) věc, ke které přirovnáváme,

c) společnou vlastnost.

Tvá postava je palmě podobná a prsy tvé hroznům.

Já – řeka protékal jsem tebou.

Synestézie = synestézii používáme velmi často v běžné mluvě, aniž bychom se nad ní pozastavili. Můžeme říct, že jídlo mělo ostrou chuť, ale přitom jsme se o nic nepořezali, o zpěvačce řekneme, že má hebký nebo sladký hlas (ale nic jsme neosahávali ani nechutnali); dochází k záměně vjemů různého smyslového původu - to, co přísluší hmatu (hebký), přisoudíme sluchu (hebký hlas) apod. tvrdá hudba, sladká vůně, ledový pohled, těžká literatura...

B) Metonymie

Metonymie je přenesené pojmenování z jednoho předmětu na druhý na základě určité vnitřní souvislosti (spojitosti) či vztahu mezi skutečnostmi (jevy, předměty). Typickou metonymií je město spalo – vysvětlení není vůbec obtížné. Město přece nemůže spát, ale spí lidé v něm. Město a člověk má spolu tu souvislost, že ve městě žijí lidé.

Na břehu moře maják do tmy hoří.

Dáma v tchoři se vztyčili zpod ubrusu

Synekdocha = přenos pojmenování části na celek nebo celku na část. Vy nikdy nevstoupíte pod mou střechu! Celá ulice se vzbouřila. Od jeho smrti již uplynulo mnoho zim. Seběhl se celý dům. Živil sedm krků. V orchestru schází housle.

eufemismus a dysfemismus = eufemismy jsou v běžném životě známé, když se snažíme výraz, který označuje nepříjemnou věc, nahradit významem jemnějším: abychom nikoho neurazili, neranili - zesnul, zavřel oči, zhasl plamínek jeho života... - většina z nich je dávno lexikalizovaná. Opakem eufemismu je dysfemismus - slova se silným negativním citovým zabarvením - mezi ně řadíme většinu vulgarismů.

Hyperbola a litotes: pokud chceme zvýšit účinek nějaké výpovědi, něco zdůraznit, začneme jednoduše přehánět a zveličovat, nadsazovat. Chceme, aby naše výpověď působila emocionálně - tento prostředek se jmenuje hyperbola (nadsázka): To bych na tebe mohl čekat sto let! Indiánský křik se nesl po celém Arkansasu. Mám síly, že bych mohl tuny uhlí zpřeházet. Opakem hyperboly je litotes (zjemnění, zmírnění) - určitý výraz zmírníme tím, že použijeme negaci jeho opaku: O člověku, který je starý, řekneme, že je nemladý.

Ironie a sarkasmus: ironie je jemný výsměch nebo vtipné vyjádření, jehož principem je, že se nahlas říká opak toho, co si ve skutečnosti myslíme: No to se ti vážně povedlo! Ironie je v psaném projevu stěží rozpoznatelná a vyplývá ze situace (musíme ji odhalit – a to bez přemýšlení o textu nelze!!!), v projevu mluveném ji často rozeznáme podle intonace. Vyšším stupněm ironie je sarkasmus. Původce sarkasmu nezastírá své negativní city k tomu, co ho popudilo, naopak, otevřeně svou nevoli přiznává:

Když si představíme ironii jako škálu různých intenzit, kde na jednom konci máme ještě přátelský tón (popichování), ale na druhém konci již otevřenou nenávist, najdeme sarkasmus blíže k tomu druhému konci - sarkasmus je kousavý, jízlivý, jedovatý výsměch, sžíravý vtip, nenávistné a posměšné konstatování... (J.Prokop, Teorie literatury)

perifráze = druh tropu, jehož podstatou je snaha nahradit přímé pojmenování obšírnějším popisem, česky by se tedy dalo říci opis, opisné označení. V próze (ale i v poezii) ji využíváme, chceme-li se zbavit často se opakujícího pojmu, v běžném hovoru pak sáhneme po perifrázi, pokud neznáme přímé pojmenování dané skutečnosti. Finsko - země tisíců jezer. Zelený mužík. Jak ten, kdo stojí u dveří a prosí.