Figury

• Jsou založené na opakování vět, slov, slabik či hlásek, na opakování syntaktických konstrrukcí, na vypouištění slov či změně slovosledu.
• Třídíme je do několika typů, ale toto dělení bychom neměli umět jako písničku. Musíme ale znát jejich pojmenování.
• Figury se vyskytují jak v prozaických textech, tak v poezii.
• Figury nejsou omezeny pouze na umělecký styl, objevují se i v jiných funkčních stylech (především v řečnickém).

Upozorňuji, že toto je látka 1. ročníku a že jsme 90% všech uvedených informací již probírali. Je tedy pouze na vás, zda si je hodláte i touto cestou oživit...

Zvukové figury

1. akrostich – písmena nebo slabiky na začátku veršů dávají dohromady slovo nebo větu. Dané písmeno je většinou velké. Tato figura je oblíbená už od antiky, v dnešní době se s ní ale moc nesetkáte a probíraní autoři ji také moc neužívají....
2. aliterace – opakování stejných hlásek na začátku sousedních slov či veršů. Poku všechny slova textu začínají stejným písmenem, hovoříme o tautogramu. Aliterace je jednoduchou zvukovou figurou - Vyschlé větve víří větrem
3. zvukosled - figura založená na opakování určitých hlásek - ty mohou vyvolávat určité představy (pocity), nebo usilují o libozvuk či nelibozvuk. A na topole podle skal zelený mužík zatleskal - hláska el anvozuje pocit tleskání.
4. anafora – opakování slov na začátku veršů či slok. To snad pozná každý. Opravdu se rozčílím, pokud toto někdo nepojmenuje. Velmi typická je pro výčtovou poezii surrealistů. Zvyšuje se jí důraz, případně se připravuje gradace. Tady je samozřejmě ukázka z Bezruče:

   Sto roků v šachtě žil.

   Sto roků kopal jsem uhlí.

5. epifora – opakování slov na konci veršů nebo vět: Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce?“
6. epanastrofa - opakování na konci verše (věty) a na začátku dalšího. Děj se jakoby zpomalí a pozornost se soustředí na opakovaný detail: Střela ta se zaryla v bílá ňádra, v bílá ňádra prvního Tatařína
7. epizeuxis – opakování stejných slov v jednom verši (většinou bezprostředně za sebou).

   Jenom ne strach jen žádný strach

   takovou fugu nezahrál sám Sebastián Bach

   co my tu zahrajem až přijde čas až přijde čas

8. paronomázie – nahromadění slov odvozených zdánlivě i skutečně od jednoho slova (vůně voní, červen červivý)

Syntaktické figury

1. antiteze – příměr protikladem. Většinou se skládá ze tří prvků: motiv (vraník běží), popření motivu (on neběží), nový motiv (on s větrem letí). Používáme někdy pojmy teze / antiteze / synteze
2. asyndeton – vynechávání spojovacích výrazů - jakási technika filmového střihu = motivy jsou řazeny bezprostředně za sebou (výčty)

   Jeden kámen

   dva domy

   tři zříceniny

   čtyři hrobníci

   jedna zahrada

   květiny

   jeden mýval

3. polysyndeton – více spojovacích výrazů, než je obvyklé

   (...) Copak můžu za to

   Že v očích koutky máš -

   A že máš ústa A že máš dvě nohy

   A že tvá záda Velké naplnění

   A že na tvých ňadrech třeba Saul byl sám -

   A že tvá malá

   Strašně horká ruka - (...)

4. gradace – postupné stupňování (či zeslabování) významů slov (tu zní, tam volá a burácí všady...). Uplatňuje se samozřejmě i ve větších kompozičních celcích (např. u Tomana a lesní panny: panna se mu nejprve dívá do očí, poté ho chytne za ruku a nakonec ho líbá).
5. paralelismus – podobná výstavba po sobě následujících veršů - opět typický příklad u Čelakovského (Ilja Muromec - nejprve se utkávají tři jestřábi se sokolem, v další sloce probíhá boj tří Tatařínů s dobrým mládcem). Můžeme jistě říci, že z výzdnamového hlediska je paralelismus podobný jako přirovnání - srovnáváme dva děje či stavy.

Slovosledné figury

1. inverze – změna pořadí slov - pořadí slov musí být výrazně neobvyklé. Nebe modrý zrcadlí se.

Řečnické a hodnotící figury

1. apostrofa – oslovení osob, zvířat neživých předmětů či abstrakt. Poznáme ji podle 5. pádu. Velké, širé, rodné lány, jak jste krásny na vše strany.
2. řečnická otázka - otázka bez odpovědi (většinou slouží k přemýšlení).
3. pleonasmus - jedna skutečnost je označena dvěma slovy s velmi blízkým významem (jde o "nadbytečné" vyjádření - Slyšet ušima, po modrém blankytu bělavé páry hynou.
4. aposiopese – nedokončené výpovědi - značí se většinou třemi tečkami. Informace je buď jasná, nebo nutí čtenáře k přemýšlení. Někdy mohou být tři tečky také prostředkem, který naznačuje "skočení do řeči".

Eliptická figura

1. elipsa – vypuštění slov, která lze domyslet - často výpustka slovesa - Okolo hřbitova cesta úvozová. Někdy může být vynechaná i celá věta - potom je důležitý kontext sdělení. Elipsa je běžná i v mluveném jazyce. V takových případech je vypouštění větných členů důsledkem jazykové ekonomie.