Ota Pavel, Fialový poustevník

Tatínkovi se rázem otevřel nový svět, jaký nikdy nepoznal, ty obličeje v rámech ho přitahovaly neznámou magickou silou, všichni jako by byli tady s ním a chtěli si povídat. Vstal a chodil po ateliéru a spatřil u malíře blízký svět, kterému jako znalec lidí rozuměl. Každý z těch lidí se tvářil jako živý, jako by měl právě vystoupit z rámu, podat vám ruku a představit se. A tatínek se přistihl, že zkoumá, komu z nich by prodal vysavač, komu ledničku, na koho by jak šel, a protože se v lidech vyznal, četl v těch tvářích i štěstí i neštěstí, jež je potkalo na životní pouti. Vyrušil ho hlas:

„Líbí se vám to, panáčku?“

„Moc, pane profesore, nikdy bych nevěřil, že jdou lidi takhle opravdově namalovat,“ řekl upřímně tatínek, jenž nevěděl nic o existenci Leonarda da Vinci, Rubense, Rembrandta. A pak začal tatínek vyprávět o lidech, jak je znal on. O lidech, jaké mají oči, když umírají nebo někoho zabíjejí. O kulhavém maličkém človíčkovi, co v hamburském nočním podniku hodil po pasákovi stoličku a urazil mu půlku hlavy a mozek postříkal tatínka. O očích přítele Zubana, pijícího na útěku africkou pouští svou moč. A ještě mnoho takového vykládal tatínek panu profesorovi a ten poslouchal se stejným zájmem, s jakým si můj tatínek předtím prohlížel jeho obrazy.

Pak vzal pan profesor tatínka do svého bytu. Představil mu své obrovské psy. Zlatou štíhlou dogu:

„To je Helios.“

A anglického bručavého mastifa:

„Sam.“

A ukázal mu své papoušky, křičeli na tatínka: „Máš prdel? Prevíte!“ Otevřel mu všechny své pokoje a otevřel mu už také své srdce, protože můj tatínek byl vlastně zloděj srdcí. Za hodinu dobyl páně profesorovo srdce, měl je jak na dlani a dýchal na ně hřejivými doušky z arzenálu zbraní obchodního cestujícího. Nakonec mu pan profesor řekl:

„Ty ledničky si vezmu dvě. Jednu sem a jednu pro ateliér. A přijďte se na mě někdy podívat.“

Můj tatínek by na pana profesora úplně zapomněl, kdyby za čas na ředitelství nad černou kávou nepadlo jméno Nechleba. A zaznělo velmi zvučně, neboť okamžitě polohlasně podotkl:

„To je můj přítel.“

Ve společnosti kolem něho to však zapůsobilo jako úder pěstí. Pan generální ředitel Korálek zalapal po dechu, ale ještě pochyboval, poněvadž od té doby, co jedl tatínek na tom významném banketu kuře rukama, utekla teprve krátká doba, a on měl o kulturní úrovni mého tatínka své mínění a taky to vyjádřil větou: „To si ho snad s někým pletete. Toto je pan Vratislav Nechleba, náš současný největší portrétista. Malíř, rozumíte?“

„Ale ano, pane generální, zrovna posledně jsme si u něho v ateliéru vykládali, co můžou říkat lidský oči a co nemůžou.“

A prokuristka Gutová se hned zeptala:

„A co můžou říkat lidský oči?“

Tatínek jí na to stroze řekl:

„To můžou pochopit jen umělci.“

A těmito větami se nad ně povznesl, poněvadž nikdo z nich, obchodníků, ani pan generální ředitel, si nedovedli představit, co mohou všechno říkat lidské oči.

(….)

Tatínek opustil náš buštěhradský dům čp. 54 bez hvězdy, odpáral si ji a strčil do kapsy, na tandem dal batoh, pytle a skládací haltýř na úhoře. Maminka nadávala, dost. Tatínek šlapal ještě za noci přes Žehrovice a Lány, na cestu mu svítily hvězdy jiné než ta v kapse, na níž stálo JUDE. Myslel pak na všechno možný, i na to, jak je svět zamotanej a podělanej, že před časem tu jel jako pán ve svém americkém buicku a teď se tu plouží podél škarpy na rozvrzaném kole jako chudej žid. Pak sjel serpentinami na Křivoklát a tlačil kolo do vršku nad Višňovou a potom šlapal podél řeky Berounky, kde se pěna kupila na štičích tůních jako před lety a stejně hučela jako tenkrát a přes silnici lezly už v horku zmije. Objevila se krásná Čechova vila a mlýn a Proškova nabílená chalupa s dvěma okny a červenou střechou a můj tatínek k ní jel přitahován jak magnetem a dojel by až k ní a k tomu právě kvetoucímu akátu, kdyby mezi ním a tou chalupou netekla řeka. Přijel sem takhle stokrát a tentokrát se mu zdála nejkrásnější, jako zámek anebo jako hrad či jako něco, co se vůbec nedá vypovědět. Nevěděl, čím to je, ale bylo to přece tím, že ji dlouho neviděl a že si ji zasloužil, vyšlapal si ji na tom kole a celá léta překonával strach, aby sem jel. Bylo to prostě jiné než sem přijet na zadku v pohodlném buicku. A pak vidět tu chalupu znamenalo vědět, že ještě stojí a bude asi stát, až tu Němci nebudou, a že tu bude pak i Karel Prošek a možná také my, židi, položidi a čtvrtžidi.

• určit literární druh, literární žánr a výrazovou formu
• charakterizovat postavu vypravěče a způsob vyprávění, analyzovat jeho vztah k postavám a k ději
• analyzovat čas a prostor ukázek (i všech povídek)
• charakterizovat postavy v textu a zamyslet se nad jinými rodinami (struktura, vztahy mezi rodinnými příslušníky), které znáte z literatury
• analyzovat jazykové prostředky a jejich funkci v textu (všimnout si rozvrstvení lexika, druhů vět, hodnotících výrazů, obrazných pojmenování, výrazných přirovnání atd.)
• Charakterizovat tvorbu Oty Pavla a vřadit ji do kontextu česé literatury 2. poloviny 20. století.