Michal Viewegh, Báječná léta pod psa

„Aáááááááá!“ zaječela Kvidova matka ještě pronikavěji, neboť pes jí nyní svými předními tlapami doslova drtil křehké klíční kosti. Podezření Kvidova otce se bohužel potvrdilo. Na okamžik ztuhl, ochromen čímsi nepoznaně silným, ale pak se té síle vymanil a vyběhl za tím jemu nejdražším hlasem. Sprintoval po žulové dlažbě náměstí, naplněn hněvivou láskou, neboť se domníval, že jeho ženu napadl další z řady opilců, které se od doby, co hrála servírku Hettie ve Weskerově Kuchyni, nesnažila prostě a obezřetně obejít, nýbrž o čemsi přesvědčit. Vzápětí však spatřil svou ženu, jak s vypětím posledních sil vzdoruje té obrovské černé tíze, a udělal cosi, čím v Kvidových očích navždy přerostl svých sto dvaasedmdesát centimetrů: V běhu uchopil nejbližší popelnici, zdvihl ji do výše a její spodní hranou psa několika údery na místě zabil.
Kvidova matka později potvrdila, že ona popelnice byla plná, což lze, myslím, poměrně spolehlivě vyloučit. Horší však je, že si vědomou účast na celé příhodě — a tudíž i právo svědecké výpovědi — nárokuje i sám Kvido:
„Samozřejmě nepopírám, že jsem byl tehdy — tak jako každý jiný plod — s největší pravděpodobností slepý,“ tvrdil později, „ale nějakým způsobem jsem patrně věci vnímat musel, protože jak si mám jinak vysvětlit ono zvláštní dojetí, které se mne dodnes zmocňuje pokaždé, když pozoruji práci popelářů?“
Zřejmě ve snaze překonat Lva Tolstého, jehož paměť údajně sahala až na samý práh dětství, zacházel pak Kvido ještě dále: Svému mladšímu bratrovi se po letech kupříkladu snažil namluvit — s vážností, která v sobě měla cosi mrazivého — že si dokáže přesně vybavit onen „rembrandtovsky potemnělý obraz matčina vajíčka, přilepeného ke sliznici dělohy na způsob vlaštovčího hnízda“.
„Kristepane, Kvido, ty tak kecáš!“ vztekal se Paco.
„Nepočítám-li onen incident se psem, musím říci, že těhotenství je pro každý jen trochu inteligentní plod nepředstavitelná nuda,“ pokračoval nevzrušeně Kvido. „Říkám záměrně pro inteligentní plod — a nikoli tedy pro ty holé, ochrnuté jeskynní macaráty, jakým jsi byl mimochodem například ty, a to dokonce ještě i několik dní po porodu, kdy jsem bohužel musel pohlédnout do tvého ošklivého fialového obličeje. Snad si ale dokážeš alespoň představit, jaká strašlivá nuda je oněch zhruba dvě stě sedmdesát naprosto stejných dní, během nichž je již probuzené vědomí odsouzeno pouze nečinně zírat do plodové vody a občas malátně kopnout do břišní stěny, aby ti nahoře zbytečně nepanikařili? Dvě stě sedmdesát dlouhých dní, které musí mladý inteligentní člověk humanitního zaměření strávit jako akvabela na soustředění před olympiádou! Dvě stě sedmdesát dní bez jediné slušné knihy, bez jediného psaného slova, neberu-li přirozeně v potaz to nijak originální věnování na Zitině prstýnku! Devět měsíců ve zhasnutém akváriu! Poslední tři měsíce jsem se už jenom modlil, aby matka konečně porušila některé z těch nesmyslných tabu a svezla mne na motorce po neudržované polní cestě nebo mi poslala dva tři pořádné šluky, když už ne rovnou dvě decky bílého vermutu. Bráško, věř mi jedno: Toho psa mi seslalo samo nebe!“