„Každé setkání, ať s člověkem, věcí nebo prostorem přináší záhadu, která se nikdy úplně neodhalí, a tak tajemství vlastně neustále přibývá.“

Michal Ajvaz (*1949)

Michal Ajvaz získal 4 dubna cenu Magnesia litera za nejlepší knihu letošního roku. Jeho Lucemburskou zahradu jsem bohužel ještě nečetl, protože mám ale rád jeho romány Druhé město a Cesta na jih a povídkový soubor Návrat starého Varana, myslím, že bych o Ajvazovi snad mohl napsat něco smysluplného.

Ač Ajvaz vystudoval FFUK (obory český jazyk a estetiku), před rokem 1989 pracoval v dělnických profesích a nepublikoval. Mám za to, že pro tohoto samorostlého filosofa, básníka a prozaika bylo stěžejní seznámení s fenomenologií (mimochodem – na gymnáziu v pubertě). Les významů mu zostřil smysly a Praha, kterou se rád procházel, prochází a bude procházet (motivy procházení a nacházení jsou jeho zamilované), se stala magickým místem. Nevěřili byste, jak je magično nakažlivé. V novějších románech zhoubně bují a z Prahy napadá nová místa Evropy. Proč tedy magickou fantaskní horečku přechodit a nechat se nakazit i Lucemburskou zahradou?

• Zjistíte, že se kolem sebe díváte špatně – nevidíte permanentní válku ve skříni a nezažijete setkání s recitačním ptákem. A nejhorší je, že vás mine pohled na způsobně sedícího slona, kterému se štamgasti posmívají, že srká dršťkovou polévku.
• Neztratíte se – nebojte, Ajvaz vypráví příběhy (je odkojený fantastickými příběhy a neustále se jimi přikrmuje). Opravdu, nehledejte hluboké stopy jeho filosofických studií (Znak a bytí jsem četl třikrát – asi málo, kolečko se mi v hlavě polámalo) a užívejte si vyprávění.
• Ajvaz je společně s Danielou Hodrovou (výborný, ale těžší je Perunův den) nejzajímavějším zástupcem našeho postmoderního magického realismu. Literární směr, který pouští do reálného světa naprosto přirozeně i mystické, magické a fantaskní prvky, je spojen především s latinskou Amerikou. Kromě klasiků, kolumbijského spisovatele G. G. Márquese a Argentince J. L. Borgese, se v blízkosti našeho gymnázia můžeme setkat s papírovými extrakcemi duše od Haruki Murakamiho (asi bych sáhl po Norském dřevě... i když to už s magickým realismem nemá moc společného – doporučuji hlavně sebevrahům), Güntera Grasse (provokativní německý autor srovnatelný s Larsem von Trierem), z novějších objevů (a snadnějších na čtení) Patricka Süskinda (známý Parfém o muži, který sám nevydával žádné pachy, a tak byl posedlý vůní druhých) a konečně Nikolaje Frobenia (Latourův katalog aneb Komorník markýze de Sade je románem o lidské bolesti, přesněji hledáním jejího centra).

KK

Ještěři (nezkrácená povídka

Mám smůlu. Skoro vždycky, když jdu do divadla, hrají ještěři. Nikdy jsem proti ještěrům nic neměl, ačkoliv se mnoha lidem oškliví, ale přesto si nemohu zvyknout, když ještěři hrají Naše furianty nebo Noru, nebo zpívají Prodanou nevěstu a na šťastném konci se ještěr Jeník s ještěrem Mařenkou nemotorně hubičkují dlouhými tlamami. Chudák Bedřich Smetana, chudák Karel Sabina. Ještěři hrají všeobecně mizerně, dělají příliš teatrální gesta, mají špatnou výslovnost a hlavně pořád příšerně dupou. Vždycky se mi chce křičet: „Ještěr ven!", ale ostatní diváci mlčí, dívají se a tleskají, a tak také mlčím, i když jde o takový horor jako Labutí jezero v ještěřím provedení.

Všiml jsem si, že když diváci vycházejí po představení z divadla, úzkostlivě se vyhýbají tomu, aby učinili o ještěrech sebemenší zmínku. Je přitom cítit podobné napětí, jako když lidé dávají v přítomnosti hrbatého pozor, aby neříkali nic o hrbu, o zádech nebo o páteři. Diváci dokonce pro jistotu nevyslovují ani slova, která nějak zvukově připomínají slovo „ještěr". Je samozřejmé, že stejně jako se ve společnosti hrbatého přes všechno křečovité úsilí (a vlastně právě kvůli němu) vždycky nějaký hrb do řeči připlete, a to třeba i do věty, kde nemá vůbec co dělat, pletou se všude i ještěři, číhají za každým slovem, například zcela pravidelně se v ještěra mění příslovce „ještě". Když k takovému neštěstí dojde, všichni strnou, zoufalec, který osudné slovo pronesl, zrudne jako tatínek, kterému před čtrnáctiletou dcerou vypadl z kapsy prezervativ, a honem se to rozechvělým hlasem snaží zamluvit. Příští den si přečtu kritiku představení v novinách a ani tam není o ještěrech zmínka. Skoro bych si myslel, že trpím halucinacemi, kdyby nebylo křečovitého, úzkostlivého výrazu diváků, který zcela zřetelně svědčí o hrůze z toho, aby nepřekročili velké Tabu - jejich namáhavě předstíraná uvolněnost a bezstarostnost je, lišáky, prozrazuje, vidí ještěry stejně jako já. Je mi záhadou, kde se ještěři vzali ve městě a proč hrají Prodanou nevěstu, a stejnou záhadou je pro mne, proč o nich lidé tak tvrdošíjně mlčí. Nezdá se mi, že by byli nějak ohroženi, kdyby o ještěrech promluvili. (Ale proč o nich nepromluvím třeba já? Je možné, že všichni čekají, že všichni čekáme, až někdo promluví první, pak se ostatní přidají a začnou vykřikovat jeden přes druhého: „Ještěr! Fuj, je tu ještěr!" a dámy začnou omdlévat ošklivostí. Kdysi tu bylo dítě, které zvolalo, že král je nahý; možná, že čekáme na výkřik dítěte. Jak to ale vypadá, naše děti jsou už tak vychované, že o ještěrech mlčí i ony, alespoň před dospělými; když jsou samy mezi sebou, kreslí rády ještěry křídou na zeď - cítí přitom zřejmě stejný druh radosti z porušení tabu, jaký jsme my měli, když jsme zdobili zdi kosočtverci, chlapci se před děvčaty předvádějí tím, že vykřikují hodně nahlas ono strašlivé slovo, a dávají si záležet, aby vyslovili „šť" s obscénní mlaskavostí, děvčata se tomu obdivně chichotají.)

Po představení vycházím z divadla, jdu se ještěr - chci říci ještě (ta strašná zvířata už mi lezou i do psacího stroje) chvilku projít na čerstvém vzduchu: u zadního traktu divadla vidím, jak ještěři vycházejí vchodem pro herce, mají elegantní šedé a modré svrchníky, samičky mají na sobě drahé kožešiny, smějí se a volají na sebe, blýskají se šperky, je slyšet bouchání dvířek automobilů a zvuk startujících motorů. Ať už se vzali ještěři odkudkoliv, ať už je jakékoliv jejich poslání, proč si klademe nesmyslná pravidla, jejichž dodržování nám činí víc nesnází a trápení než všichni ještěři dohromady? A hlavně: jak je to všechno těžkopádné, jak je to všechno bez legrace! V noci po představení leží muž a žena v posteli a mlčí, oba myslí na ještěry, ale ani jeden z nich o tom nepromluví. Dalo by se říci, že ještěr leží mezi nimi, uprostřed manželské postele, nehybný a spokojený. Ještěři se tak tiše vkrádají do domácností, a to je horší než zkažený večer v divadle. Ostatně kdo ví, zda se metafora brzy nestane skutečností, zda jednoho dne ještěr skutečně nevklouzne do bytu a neusadí se v koutě obýváku - samozřejmě nebude mít nikdo odvahu promluvit o jeho přítomnosti, u nedělního oběda bude celá rodina jíst se sklopenou hlavou, s pohledem upřeným do talíře, tváře rudé až po kořínky vlasů. V tichu rozpačitého mlčení budou zvonivě cinkat příbory, bude se ozývat pochrchlávání ještěra z kouta: všichni budou předstírat, že je neslyší. Dovedete si představit takový život s ještěrem, který by trval celá léta? Jistě dovedete; já si to také dokážu představit.

Pravděpodobnější samozřejmě je, že herců-ještěrů začne na divadelních scénách postupně ubývat, až nakonec budou hrát zase jen lidé a všechno se vrátí do starých kolejí. O ještěrech nebude jediný záznam, nikdo si nebude jistý, jestli tu nějací ještěři někdy opravdu byli, není-li vše jen klamná vzpomínka, sen, který se přelil do paměti; budou se však bát se na to někoho zeptat. Příští generace už nebude mít vůbec tušení, že nějací ještěři existovali.

Michal Ajvaz, Návrat starého varana,Praha 2000.

Povídky vyšly poprvé v roce 1991 (a byly napsané před rokem 1989), takže vám asi dojde, koho autor skrývá za ještěry.