Ladislav Fuks, Spalovač mrtvol

V rakvi se objevila ostrá bledá vyhublá tvář v parádní zelenošedé uniformě. Na prsou mělaželezný kříž, brigadýrku a bílé rukavičky. V knoflíkové dírce snítku vavřínu. Jiná snítka, snad myrta,ležela na rukou zkřížených na břiše.
„Je to pan Ernst Wagner,“ řekl pan Kopfrkingl chlapci, který se chvěl jak jehně a zoufale si mačkal ruce, „SS Sturmbannführer… měl rád národ a hudbu, bude pohřben za zvuků Wagnerova Parsifala. Tak ten tvůj boxer bude mlátit Němce,“ smutně se usmál pan Kopfrkingl na zděšeného syna, „násilníky, vetřelce. Tys mu asi řekl, že máš rád sladkosti, že tě zve do cukráren, viď… Koukni, tenhle pan Wagner je čistokrevný Němec. Žádná změkčilá, zženštilá duše… čistý původ. Pan Kopfrkingl se usmál a pak řekl: „Má rakev, jaká má být, dost vysokou a širokou, co, Mili, aby sis lehl k němu? Lehl k němu a v pondělí ses s ním za zvuků toho Parsifala roztavil?“ A s nepříliš veselým úsměvem vzal železnou tyč, která ležela v koutě u výklenku sezáclonou, povalil chlapce na kolena, rozkročil se nad ním v těch svých černých vysokých botách aklopeném klobouku se šňůrou a pérem a utloukl ho tyčí. Pak jej zdvihl ze země, strčil do rakvek esesákovi, rakev byla, jaká má být, vysoká a široká, vešli se tam oba jako nesourodí bratři, zatlouklrakev kleštičkami, prohlédl tyč i dlažky, jsou-li čisté, poopravil klobouk… a šel. „Smrt sbližuje“ řekl sis rukou v kapse na kleštičkách, „v lidském popelu není rozdíl. Jestli je to popel německé hobannführera nebo čtvrtečního židovského chlapce, to je jedno. Chudák chlapec,“ řekl si, „jak by byl jinak v životě trpěl, čeho jsem to dobré dítě ušetřil. Už teď by ho nevzali do německých škol a do Hájot, natož až přijde nový, šťastný řád. Škoda jen, že jsem ho ještě nemohl vyfotografovat …“
„…Mili, neutíkej, počkej na mě,“ zvolal před vrátnicí pana Fenka, aby to bylo slyšet dovnitř, do toho kumbálu, kde právě pan Fenek byl, choulil se tam s ústy na vlastní ruce, jako by ji líbal, a měl kalné oči. „Pane Fenek," řekl mu, „vy si lízáte ruku! Musíte se léčit, pane Fenek, takhle by to dál nešlo, přece si nebudete ničit život. Je to Abartigkeit, co děláte, zrůdnost, co takhle psychiatr?“ a pan Fenek zdvihl hlavu, rozplakal se a sepjal ruce. Pan Kopfrkingl pak vyšel z budovy, přešel nádvoří, v tamější vrátnici ho hluboce pozdravil nástupce pana Vrány, před bránou nádvoří dal šesták staré ženě žebračce, která tu stávala kromě pátků i v sobotu v zimě v létě, vypadala jako bílá sudička, a zamířil k tramvaji. Stála tam nějaká mladá růžolící dívka v černých šatech s jakýmsi mládencem, který měl přes rameno řemínek s fotografickým přístrojem.