RUR

HELENA: Něco se děje, Náno! Mně je ta k úzko! Jako by všech no bylo mrtvé, i vzduch –
NÁNA (slabikuje): “Vál-ka na Bal-ká-ně.” Ach Jezus, zase trest boží! Šak ta vojna přijde taky sem! Je to daleko vodtud?
HELENA: Daleko. Oh nečti to! Je to pořád stejné, pořád ty války –
NÁNA: Jakpak by nebyly! Copak neprodáváte pořád tisíce tísícu těch pohanu za vojáky? – Oh Kriste Pane, to je dopuštěni!
HELENA: Ne, nečti! Nechci nic vědět!
NÁNA (slabikuje): “Ro-bot-ští vojáci ni-ko-ho ne-še-tří v do-by-tém ú-ze-mí. Vy-vraž – Vyvraždili přes sedum set tisíc ob-čan-ských lidí –” Lidí, Heleno!
HELENA: To není možno! Ukaž – (Nakloní se k novinám, čte:)
“Vyvraždili přes sedm set tisíc občanských lidí patrně na rozkaz velitele. Tento čin, příčící se –” Tak vidíš, Náno, to jim poručili lidé!
NÁNA: Tudle je něco nejtlustějc vytištěnýho. “Po-sled-ní zprá-vy. V Ha-vru se u-sta-vi-la prv-ní ra-so-vá or-or-or-ga-ni-zace Robotů.”
– To nic neni. Tomu nerozumím. A tudle, panebože, zas nějaká vražda! Prokristapána!
HELENA: Jdi, Náno, odnes ty noviny!
NÁNA: Počkat, tadyhle je něco velkýho. “Po-pu-la-ce.” Co to je?
HELENA: Ukaž, to já vždycky čtu. (Vezme noviny.) Ne, jen si považ! (Čte:) “Za poslední týden nebylo opět hlášeno ani jediné narození.” (Pustí noviny.)
NÁNA: Co to má bejt?
HELENA: Náno, lidé se přestávají rodit.
NÁNA (skládá brýle): Tak to je konec. To je s náma konec.

Několik neděl nato se sešla světová konference států ve Vaduzu.

Bylo to ve Vaduzu, protože ve Vysokých Alpách nebylo mločího nebezpečí a protože se tam už dřív uchýlila většina zámožných a společensky významných lidí z přímořských zemí. Konference, jak se obecně uznávalo, přikročila rázně k řešení všech aktuálních světových otázek. Především všechny země (až na Švýcary, Habeš, Afghánistán, Bolívii a jiné vnitrozemské státy) zásadně odmítly uznat Mloky za samostatnou válčící mocnost, hlavně proto, že by se potom i jejich Salamandři mohli považovat za příslušníky mločího státu; není vyloučeno, že by takto uznaný mločí stát chtěl vykonávat státní svrchovanost nad všemi vodami a břehy, kde žijí Mloci. Z toho důvodu je právně i prakticky nemožno vypovědět Salamandrům válku nebo konat na ně jiný mezinárodní nátlak; každý stát má právo zakročit jenom proti svým Mlokům; je to jeho čistě vnitřní záležitost. Proto nemůže být řeči o kolektivní diplomatické nebo vojenské demarši proti Mlokům. Státům napadeným Salamandry lze poskytnout mezinárodní pomoc jenom tím, že se jim povolí zahraniční půjčky k úspěšné obraně.

Nato Anglie podala návrh, aby se všechny státy aspoň zavázaly, že přestanou dodávat Mlokům zbraně a třaskaviny. Návrh byl po zralé úvaze zamítnut, předně proto, že onen závazek je obsažen už v Londýnské konvenci; za druhé, žádnému státu nelze bránit, aby nedodával svým Mlokům “toliko pro vlastní potřebu” technickou výzbroj a zbraně na obranu vlastních břehů; za třetí, námořním státům “záleží pochopitelně na udržení dobrých styků s obyvateli moře”, a proto považují za vhodno “zdržet se prozatím všech opatření, jež by Mloci mohli pociťovat jako represívní”; nicméně všechny státy jsou ochotny přislíbit, že budou dodávat zbraně a třaskaviny také státům, které Salaandři napadnou.

Povídky z jedné kapsy

„To budete mrkat, pane soudce,“ prohlásil pan Hejda důrazně. „Já vám to povím po pořádku. Teda jsou tomu tři dny, co si pro mne poslal ten Pudil. Vy ho znáte, pane okresní.“

„Znám,“ pravil soudce. „Měli jsme ho tu jednou skrz lichvu a jednou -hm-“

„To bylo za příčinou ferbla. Teda ten Pudil to je. Víte, on má třešňový sad až k řece; ona se tam Sázava kroutí, a proto je tam širší než jinde. Teda ten Pudil si pro mne ráno poslal, že se mu něco stalo. Já ho najdu v posteli, jak heká a nadává. Tak prý šel včera večer na sad podívat se, na vajksle, a tam vám nachytal na stromě nějakého kluka, jak si cpal do kapes třešně. Víte, on je ten Pudil trochu rabiát; tak on si odepjal řemen, stáhl kluka za nohu ze stromu a řeže do něho řemenem. A vtom na něj někdo z druhého břehu volá: Pudile, nechte toho kluka! On ten Pudil trochu špatně vidí, já myslím, že to je od toho pití; zmerčil jenom, že na druhém břehu někdo stojí a kouká na něj. Proto jen pro jistotu řekl: Co ti je po tom, lumpe, a řezal do kluka tím víc. Pudile, zařval ten člověk na druhém břehu, pusťte toho kluka, jo? Pudil si myslel, co ty mně můžeš udělat, a proto jen křičel: Vlez mně někam, ty troubo! Jen to řek, a už ležel na zemi se strašnou bolestí v levém rameni; a ten člověk na druhém břehu povídal: Já ti dám, ty mamlase statecká! Poslouchejte, oni toho Pudila museli odnést, ani vstát nemohl; a vedle něho ležel tenhle kámen. Ještě v noci jeli pro doktora; doktor chtěl Pudila odvézt do špitálu, protože má všechny kosti na maděru; prý mu ta levačka zůstane chromá. Jenže ten Pudil teď o žních do špitálu nechce. Teda ráno si pro mne poslal, že toho prašivku mizerného, toho vola, co mu to udělal, musím aretýrovat. No dobrá.

• Definovat co nejpřesněji žánr povídka.
• Charakterizovat situaci, ve které probíhá rozhovor (místo děje) a charakterizovat postavy (vystupující v příběhu i ty, o nichž se mluví).
• identifikovat v textu jazykové prostředky typické pro mluvený projev (najít příklady v oblasti lexikální, tvaroslovné a syntaktické) – u slovní zásoby postupujte klasicky (sledujte příznakovou slovní zásobu, slova vypište a zařaďte je v rámci slovní zásoby), všimněte si kontaktových prostředků, spojování a navazování vět...