Bohumil Hrabal, Postřižiny

Strýc Pepin hovořil a jedl jednu buchtu za druhou, teď hmatal do pekáče, celý pekáč ohmatal, a když nic nenahmatal, mávl rukou a řekl:
"Jsu nějaké maróda."
"Jako Bóchalena," řekla jsem.
"Co to plandáte za zmaty?" rozkřičel se strýc Pepin, "Bóchalena byla baba, co práskala do sebe jabka, akorát že měla vidění..."
"Z těch jablek?" vpadla jsem.
"Prdlačky! Vidění, no baby mívají vidění, z kostela měla vidění," kuckal se strýc Pepin, "že nad naším městečkem letí v noci veliké kůň a temu koňovi hořela hříva a vocas, no a Bóchalena řekla tehdá: Bude válka, a ta válka taky byla, ale Francine, to loni bylo naše městečko auf! Baby padaly na kolena, já to viděl taky, nad náměstím a nad kostelem letěl vzduchem Ježíšek! Ale pak se to vysvětlilo, ten malinké pakátl Lolan pásl beránky, a jak cvičily ajroplány a táhly za sebó takové pytel a do teho se střílelo z mašinkveró, tak zapomněli na lano, a to lano jak šlo po zemi, tak se omotalo o nohu Lolana, to je túze pěkný dítě, s bíléma vláskama, a jak ten ajroplán šel vzhůru, šlo i to lano a s ním i Lolan, a nad naším městečkem letěl vzduchem Lolan, ale baby myslely, že to letí Ježíšek, no kór když to lano zavadilo o lípy u kostela a teď Ježíšek padal jako stréc Zavičák z větve na větev, a na zem padl Lolan a povídá - Kde jsó mí beránci? a baby klekaly, aby jim požehnal."
Vykládal strýc a jeho hlas byl zvučný a jásavý a hřměl pokojem.
Francin se oblékal, teď si natáhl kabát, redingot, rukou si zatlačil kravatu ve tvaru kapustového lupenu, upravila jsem mu kaučukový límec s ohnutými růžky, zvedla jsem oči a dívala se mu do očí, dala hubičku na špičku prstu.
"Na čtrnáct dní?" šeptal. "Uvidíš, že tady zůstane čtrnáct let, a možná i na doživotí!"